Neustále je nám připomínáno, že klíčem k úspěchu je skupinová práce. Současný svět se ale obrací spíše k jednotlivci, a tudíž i k samostatnosti. Znamená to snad, že když chcete dosáhnout velkých věcí, máte se ke všem otočit zády?

Jsem kůň stvořený pro jeden postroj, ne pro tandemovou nebo týmovou práci… protože dobře vím, že mám-li dosáhnout konečného cíle, je zásadní, aby myslela a velela jedna osoba.
(Albert Einstein)

Nyní se veřejně začíná mluvit o tom, co jsme dříve sdíleli maximálně s přáteli. Stěžovali jsme si, že v práci nemáme dostatek prostoru sami pro sebe. Pořád nás přeci učili, že máme tahat za jeden provaz.

Slova o spolupráci a týmovém duchu na nás útočila z kdejakého inzerátu a vyvolávala pocit, že když nebudete spolupracovat, tak nemůžete v podstatě nic dokázat. A možná dokonce ani nezískáte práci. Nucená “týmovost“ na pracovišti vadila a stále vadí, mnoha lidem. Ale málokdo má odvahu o tom mluvit hlasitě.

Nyní svět začíná přemýšlet jinak. Máme za sebou několik let, kdy jsme u výběrového řízení i v práci museli prokazovat, jak moc jsme přátelští, že kamarádíme s kýmkoliv. Kdo neprojevoval dostatek „týmovosti“, byl přinejmenším podezřelý.“ V současnosti se ale setkáváme s jiným trendem. Mnohem více se zaměřujeme na introverty a existuje i několik vzdělávacích programů typu „jak přistupovat k introvertovi na pracovišti“. I tady jde o jeden z mnoha extrémů. Introverti si najednou mohou připadat jako nějaký vzácný brouk, který už byl dávno považován za vyhynulého.

Proč tým nefunguje?

Různé časopisy nám tvrdí, že když si dáme nějaké předsevzetí, například že zhubneme, nejlépe se nám to bude dařit, pokud o svém záměru všem řekneme. A potom ho budeme realizovat ve skupině, třeba ve fitness centru společně s dalšími přáteli, kteří jsou na tom podobně jako my. Někteří ale tvrdí pravý opak. Například Derek Siverse si myslí, že čím více svůj záměr rozšíříme mezi lidi, tím pravděpodobněji selžeme. Sdílení našeho záměru totiž vede k vytvoření přesvědčení, že už se sebou něco děláme, i když jsme ve skutečnosti ještě nezačali.

Nelze se divit, že tomu věříme. Skupinové myšlení a spolupráce obecně je něco, co je nám odmala předkládáno jako správné. V mnohých školách se zavádí metody výuky v malých skupinách. Často je upouštěno od tradičních řad lavic a třída je rozdělena do menších ostrůvků, kde se provádějí skupinové aktivity. Nutno podotknout, že o místa v takových školách byl u rodičů obrovský zájem, protože „jediná cesta k úspěchu je přeci skrze tým“.

Osobní motivace je nejdůležitější

Ale co když to je jinak. Hned pro první příklad využila Stevea Wozniaka, jednoho ze zakladatelů společnosti Apple. Ten sice každou středu navštěvoval setkání počítačových nadšenců, ale zároveň na sestrojování prvního počítače pracoval sám. To ostatně dokládá i ve svých pamětech, kde čtenářům radí, aby pracovali sami. „Nejlépe budete schopní navrhnout revoluční výrobky a zařízení, budete-li na nich pracovat sami. Ne v nějaké komisi. Ne v týmu.“ S tím nezle nesouhlasit. Ovšem ne každý z nás je génius, který dokáže změnit svět.

Individuality ano, ale …

Na chvíli ještě zůstaňme u Applu. Tentokrát si ale vezměme Stevea Jobse. Ani ten totiž nepatřil mezi vyznavače skupinové práce a už vůbec se mu nelíbila myšlenka, že by měl člověk neustále být s každým zadobře, protože, jak se říká – nikdy nevíte. Steve Jobs byl tvrdý, arogantní, neposlouchal protiargumenty a pokaždé si stál za svým. V profesní sféře se mu to vyplácelo. V soukromém životě už méně. Každopádně ale to, že si stále razil svou cestu, považoval za jeden z důvodu svého velkého úspěchu.

Pokud znáte příběh Stevea Jobse, jistě jste někdy došli k názoru, že byste se rádi chovali jako on. Jenže ve skutečnosti děláme pravý opak. Tady je ale těžké rozlišit, zda je to tím, že jsme neustále vedeni k „týmovosti“, nebo spíše tím, že máme a známe své limity. Protože, ruku na srdce, každý prostě není Jobs. A míst na vrcholu také není moc.

Být sám sebou. Tvořit jako individualita. Vyniknout jako osobnost. To všechno jsou sice hezké myšlenky, které nám odborníci i autoři knih podsouvají, ale ne každý k tomu má podmínky. Schválně, zkuste zítra v práci říct, že jste četli článek, který „týmovost“ považuje za nefungující přežitek, a že tedy chcete vlastní kancelář. A že se nechcete účastnit porad či teambuildingů. Uvidíte, co se bude dít… :D.

Aby však nedošlo k nějaké mýlce – nechci tvrdit, že individualismus je absolutním základem a nutností úspěchu. Spolupráce je důležitá, ale pouze do té míry, kdy týmu nezaprodáme sami sebe.

A co si myslíte vy o týmové spolupráci?

Další články na téma motivace, komunikace, leadership, vedení lidí, vedení týmů.